THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se podíváte na obal téhle kazety, máte pocit, že se bude jednat o soubor přiteplených oplodňováků nějaké italské lokální kutálky. Pěkná kost s roztomilou kočičkou (na obale) totiž skrývá neméně roztomilou úchylárnu z dílny hnutí supertajných sexuálních terorturistů jménem Kuma Rafinatta. Jejich evidentní napojení na extrémní křídlo sicilské organizace Kozy Nostry (česky „naše kozy“) ovšem kapela tají. Kuma Rafinatta prezentují své extrémní politické hnutí prostřednictvím nevinných sloganů, nasamplovaných do jinak poměrně brutální death/grindové onanistiky s automatem a občasným uklidňujícím intermezzem, které dává prostor pro lepší vnímání jejich politického poselství. Celkem šest songů už jen svými názvy napoví, že takový extremismus není v kultivované a demokratické společnosti přípustný. Posuďte sami – Otcovská láska (už jsem tam), Anální ofenzíva, Prasák, Rodinná honička aj. Své extrémní smýšlení sice Kuma Rafinatta rafinovaně skrývá za songem Anti Racist Song (můžeme tu vedle sebe žít), ale celková tendence k ovlivňování mas je zde zcela zřejmá. Na druhou stranu ovšem kapela získává na úrovni díky osobitému kritickému pohledu na současnou komplikovanou situaci v rodině (viz Rodinná honička I., II.). Celkově bych tedy Kumu Rafinattu zařadil do škatulky „sociálně kritického realismu“, stejně jako například K.V.Raise nebo Antala Staška. Ti totiž při hledání „motivů“ pro své díla jezdili na český venkov a do hor taky jemom píchat. A o tom je i Kuma Rafinatta. Mimochodem Krusty, kdy bude pokračování?
6 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Fallon Distro
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.